V prve řadě by jsme si asi měli ujasnit co je to zvuk, tón a hluk. Zvuk je vše co slyšíme.
Hluk je zvuk s nepravidelným kmitáním (zvuk vzniká kmitáním tělesa rozechvívajícího vzduch, který následně rozechvívá lidské sluchové ústrojí). U hluku nemůžeme určit jeho výšku. Hluk je tedy např. bouchnutí kladivem, tlesknutí, bublání vody, škrábání nehty po tabuli atd.
Tón je zvuk s pravidelným kmitáním. U tónů můžeme rozlišit čtyři vhlavní vlastnosti. Jsou to výška, délka, síla, barva.
Naše tónová soustava je zapsána dle výšky. Základní řada obsahuje sedm tónů které se neustále opakují v různých výškách (tedy c d e f g a h c) Vzdálenost od jednoho tónu k jeho nejbližšímu opakování (8 stupňů) nazýváme oktáva. používá se 9 oktáv. Každá oktáva se nějak nazývá a tóny se zapisují, tak aby bylo jasno do které oktáva patří. Viz. následující obrázek.
Tedy nejhlubší oktáva se zapisuje velkým písmenem a číslem 2. Nejvyšší pak malým písmenem a číslem 5.
Všimněme si také vyznačeného tónu a1. Je to tvz. komorní á používané k ladění. Má hodnotu 440Hz.
Nejmenší vzdálenost mezi tóny je půltón. Jednu oktávu tvoří 7 tónů a 12 půltónů. (c cis d dis e f fis g gis a ais h (c)). Na klaviatuře je tedy vzdálenost mezi jednou klapkou a její bezprostředně sousední jeden půltón.
Také bych měl zmínit, že půtóny rozlišujeme na diatonické a chromatické. Diatonické jsou ty, které nejsou odvozené od stejného tónu (c-des, f-ges). Chromatické mají jsou odvozené od stejného tónu (c-cis, f-fis). Jak vidíte z obrázku klaviatury tóny des a cis jsou jeden a ten samý tón. Zvýšení tónu o půltón provádíme křížkem # a k názvu přidáváme příponu -is (c-cis, d-dis) nebo dvojkřížkem (o dva půltóny) -isis (c-cisis, d-disis). Snížení tónu o půltón se provádí béčky -es (c-ces, d-des). Nebo o dva půltóny -eses (c-ceses, d-deses ). V české terminologii se při snižování tónu H používá označení bé.
K zápisu nám slouží noty které zapisujeme do notové osnovy. Notová osnova má 5 linek a 4 mezery. Linky a mezery počítáme od spodu 1 2 3 4 5... Dále si nad a pod osnovou pomáháme pomocnými linkami. Na začátku každého notovéo zápisu je zapsaný klíč, který nám určuje výšku zapsaných not. Nejznámější jsou C-klíč houslový (g1 druhá linka), F-klíčbasový (f čtvrtá linka) c-klíč altový (c1 třetí linka), c-klíč tenorový (c1 čtvrtá linka)
Abysme mohli skladnu zapsat, potřebujeme znát nejen výšky not ale také jejih délky. Máme noty s těmito dékami. Nota celá, půlová, čtvrťová, osminová, šesnáctinová, dvaatřicetinová, čtyřiašedesátinová. Kde vždy následující má hodnotu poloviny předchozí (např. nota celá má délku jako dvě půlové, osminová jako 2 čtvrťové, celá čtyři čtvrťové). Stejné hodnoty mají i pomlky.
Noty můžeme spojovat dohromady ligaturou (oblouček mezi notami stejné výšky). Ty se pak hrají tak dlouho jako je součet jejich hodnot. Např. čtvrťová spojená ligaturou s osminovou bude trvat jako tři osminové. Délku noty lze také prodloužit tečkou. Ta prodlužuje notu o polovinu délky jejího trvání. Aby v zápisu nebyl zmatek používáme takty. Označení taktu je vždy na začátku skladby za klíčem. Rozdělí nám notový zápis na stejné chlívečky o kterých nám prozradí kolik se do nich vleze dob. Tedy do čtyřčtvrťového taktu se nám vlezou notit jejichž dobový součet je čtyři čtvrtiny. Nejběžnější takty jsou čtyřčtvrťový neboly celý 4/4, dvoučtvrťový 2/4, tříčtvrťový 3/4, šestiosminový 6/8, dvanáctiosminový 12/8
